Nerada se chlubím, ale na tento příbuzenský vztah jsem velmi hrdá. Náš slavný a úspěšný vynálezce a průkopník mnoha oborů, nejen těch „elektrifikačních“, byl mým pradědečkem. Právem mu náleží přezdívka „český Edison“.

 

Kdeco je po něm v Čechách pojmenováno, kdeco díky němu dodnes funguje, kdekdo jeho jméno zná. Ale víme o něm opravdu vše? Ráda bych jej připomněla mým, respektive naším rodinným pohledem, jelikož si myslím, že na některé jeho zásluhy je již s odstupem dlouhých let zapomínáno.

 

Narodil se 8. července 1847 v Plánici u Klatov jako doslova vymodlené dítě do velmi chudé ševcovské rodiny. Jeho tatínek Václav (nar. 1803) veškeré dědictví pošumavského hostinského vyměnil za řemeslo u verpánku. Maminka (roz. Bohůnková, r. 1803) všechny své úspory věnovala na vzdělání svého syna. Absolvovali spolu třídenní pěší túru do Prahy, kde František ve svých patnácti letech nastoupil na reálku. Nakonec se díky pochopení slavného profesora Vysokého učení technického v  Resslově ulici Václava Zengra dostal na tuto naši významnou univerzitu. Pradědeček si pro své velmi nuzné a  chudé poměry tehdy nemohl dovolit zaplatit ani poplatek za maturitní zkoušku, ale díky Zengrově přímluvě se mezi techniky přece jen dostal – a svět tak získal dalšího významného vynálezce. I přesto si zachoval zdravý rozum a úspěchy mu nijak nestouply do hlavy. Jedním z jeho životních kréd bylo: Nehonit se za fantaziemi, ale mít radost z toho, co je. Šťastný člověk je ten, který pracuje na tom, co ho těší. Radost z práce je krásná a veliká a věřím, že s vytrvalostí musí přijít i úspěch.

 

Fascinován elektřinou a jejím možným využitím začal vynalézat již ve svém prvním zaměstnání, železničním podniku Markuse Kaufmanna, kde zkonstruoval ústřední mechanismus výhybek, elektrické návěstidlo a také bezpečnostní blokovací zařízení, které dokázalo zamezit srážce vlaků.